#LoveIsInTheAir

Často si říkám, co mám na své práci vlastně nejradši…? Jestli je to objevování nových míst a měst nebo čas, který mám na cestách jen sama pro sebe a své myšlenky, ruch na letišti, který mi vhání život do žil, nebo jestli je to adrenalin, protože často nevím, s jakým týmem strávím následující den a jak si pracovně i lidsky sedneme…?

Dnes jsem však přišla na jednu věc. Určitě nejvíc mě na tom všem baví poznávat nové lidi a seznamovat se s jejich životnými příběhy.

Nevím proč, ale kolem modelingu se vždycky točí spoustu zajímavých existencí, které se rozhodly, že rozhodně život běžného smrtelníka není pro ně a že když už mají to štěstí a můžou žít v tak liberální době, že si to prostě užijí! Neustále potkávám stylisty, vizážisty i fotografy, kteří kočují po celém světě a prostě když někde není práce, tak si sbalí věci a přestěhují se jinam. Mají tolik zážitků a zkušeností, že si říkám, jestli to na jednoho člověka není až moc:-) 

Nejoblíbenější téma hovorů mezi focením, jakmile se alespoň trochu poznáme, tak jsou bezesporu partnerské vztahy. Dost často nemůžu uvěřit, jak alternativní vztahy jsou lidé schopni tolerovat, ale to je na jiné povídaní:-)

Nejsem žádná přehnaná citlivka, romantický film si nepustím jak je rok dlouhý a z červené knihovny jsem naposledy četla románek od Lenky Lancové asi před patnácti lety. Když ten příběh ale napíše sám život, tak si vždycky uvědomím, jak je to krásné:-)

Tento týden jsem byla na focení v Německu a potkala jsem tam stylistku, Němku, ze které po pár hodinách focení a vzájemného oťukávání vypadlo, že žila 15 let na Miami a teď se nedávno přestěhovala do Hamburku. Jako staré Kelišové mi to samozřejmě nedalo a začala jsem se vyptávat víc. Bylo mi totiž divné, proč někdo, kdo žije 15 let v relativním ráji, kde je celý rok hezky, se dobrovolně rozhodne přestěhovat do Hamburku, kde je to od září do května na zimní bundu:-)

Začala mi vyprávět svůj příběh. Když jí bylo 17, poznala svoji první lásku Hanse. Rozuměli si snad úplně ve všem a když ji asi po roce požádal o ruku, byla nejšťastnější žena pod sluncem. Pak si ale uvědomila, že má v sobě obrovskou touhu poznávat svět a že dřív než se usadí a založí rodinu, tak ji prostě musí naplnit, jinak by v životě nebyla šťastná. Odletěla tedy do Ameriky a tam žila mnoho mnoho let (nevím, kolik jí přesně je, protože tak neslušná jsem být nechtěla, ale myslím, že jí může být tak 60). Se svou láskou úplně ztratila kontakt a už o něm nikdy neslyšela. Pracovala v módním průmyslu jako fotografka a později jako stylistka. Spolupracovala se světovými produkcemi a byla u zrodu opravdu velkých celosvětových kampaní. Procestovala mnoho zemí a poznala spoustu zajímavých lidí. Celý život však nenašla „pana Božského“, tak raději žila sama a naplnění hledala v práci. 

O to větší překvapení pro ni bylo, když loni dostala zprávu na Facebook od člověka, který se jmenoval jako její první láska. Psal ji, že byl na nějakém koncertě v Hamburku a dal se do řeči s kytaristou, který v té kapele hrál. Po chvíli zjistil, že se příjmením jmenuje stejně jako ona. Pak už jen slovo dalo slovo aby vyzvěděl, že je jeho teta a žije na Floridě. Na Facebooku ji následně vyhledal pod jejím dívčím jménem, protože se nikdy nevdala. 

Když se po více než 30 letech opět uviděli, bylo to jakoby čas byl pouhé číslo, jakoby celý život čekali jeden na druhého.

Teď žijí spolu šťastně v Hamburku, odkud oba pochází a kde se také před mnoha lety seznámili. Na jaře tohoto roku plánují svatbu a konečně si řeknou své ANO.

Tento příběh mě opět přesvědčil, že osudová láska musí existovat! A i když máme v sobě pocit, že máme nejdřív naplnit svůj příběh, když spolu mají dva lidé být, cesta se jim ve správný okamžik vždy protne… A čas? Ten zase nehraje takovu roli…